Z HISTORIE DOBRÝCH MRAVŮ

Institut dobrých mravů je jednou z nejstarších právních zásad. Boni mores byly již v římském právu chápány ve smyslu zachování pravidel slušnosti převzatých od předků. Pojem dobrých mravů je vykládán jako způsob jednání, mravnost – souhrn zásad určujících chování a jednání lidí ve společnosti. Z pohledu práva se jedná o pojem právní, který je součástí právního řádu.

Dobré mravy utváří samostatný morální systém. Měly by existovat v rámci celé společnosti, ale zároveň i v určitých profesních oblastech. Je to sociologická kategorie, která úzce souvisí s veřejným míněním.

Dobré mravy jsou souborem určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne.

Po roce 1948 pojem dobrých mravů zmizel z právního řádu, avšak novelou č. 509/1991 Sb. se znovu objevil. Největší dopad mají dobré mravy v právu soukromém (nejčastěji v občanském právu). Dobré mravy se v občanském právu spojují převážně s neplatností právního úkonu. § 39 ObčZ „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“ – takový právní úkon jako by nikdy neexistoval (ex tunc).

Obecně platí, že právní úkon porušující dobré mravy je neplatný už tím, že porušuje zákon. Podle platného práva je právní úkon v rozporu s dobrými mravy neplatný absolutně. Neplatnost nastává ex lege a nemusí být za neplatný prohlášen. Není možné následné schválení ani konvalidace (pominutí důvodu neplatnosti). V opozici potom je relativní neplatnost, která nastává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo dohodou účastníků – do té doby má právní následky. Podle občanského práva je právní úkon v rozporu se zákonem, obchází zákon, v rozporu s dobrými mravy neplatný absolutně.